Podzvičinsko

Píše se rok 1812. Napoleon byl poražen v Rusku, jeho zbědovaná armáda táhne zpět. Mnoho vojáků, někteří nemocní, ranění a omrzlí, se dostávají také do Hořic, kde jsou vlídně přijati a ošetřeni. Zvláště těžký marod, kuchař samotného císaře Napoleona, pobývá u sousedky Líčkové a pouze její starostlivé péči vděčí za uzdravení a záchranu života. Nemaje peněz, odměňuje se jí alespoň tím, že jí svěřuje tajemství přípravy nejmilejší Napoleonovy pochoutky — trubiček. V té době samozřejmě nikdo netuší, jaké požehnání pro potomstvo starostlivé vdovy i pro celé město z onoho nepatrného dárku vzejde. Sousedka Líčková zpočátku využívá receptu pouze pro svoji soukromou potřebu při rodinných slavnostech a jako sladkou pozornost k obdarování známých. Ale trubičky chutnají, množí se dotazy, roste zájem, a tak její dcera, paní Kliková, ve snaze vyhovět, aniž by bylo tajemství prozrazeno, chtě nechtě obchází domy a pečení se jí postupně stává zaměstnáním. Lze ji vídat, kterak s kleštěmi na oplatky v nůši nebo na trakaři putuje od stavení ke stavení po městě i okolních vsích. Mezi lidmi si vysloužila přízvisko „trubičková bába“ či „trubičková babička“. Ačkoli se postupem času množí více či méně zdařilé napodobeniny, pravá receptura se dědí po přeslici pouze v jedné rodině. V tradici pokračují dcery paní Klikové — Rubličová a Dmychová; světovou proslulost získávají hořické trubičky v následující generaci poté, co se jedna z dcer paní Dmychové provdává za cukráře Karla Kofránka, který postavil výrobu na pevný obchodní základ. Kofránkovy trubičky získaly na 65 vyznamenání v zemích bývalého Rakouska, vyvážely se do Francie, Anglie, Německa, Ameriky, Turecka, ba i Číny a šířily po světě dobré jméno české země i Hořic. Kofránkovo trubičkářské žezlo převzala po otci dcera Marie, provdaná Vilenbachová, která ho třímala až do doby, kdy se i na slavnou hořickou pochoutku snesl soumrak znárodnění. Zatímco předtím ve městě existovala řada firem — M. Vilenbachová, L. Dvořák, F. Fejt, R. Čížek, K. Hudský, Fabingerová, A. Luštinec — po roce 1949 byly všechny zrušeny a výroba přešla pod n. p. Pardubický perník, později Prům. trvanlivého pečiva Praha. Hořické trubičky se odstěhovaly z Hořic a začaly se vyrábět všude možně. Byla zničena práce několika generací. Tradice však nezanikla v mnoha rodinách se čile peklo dále, i když převážně pro vlastní potřebu. Hořičáci si zkrátka život bez trubiček už nedokázali představit. V roce 1967 byla výroba ve městě obnovena komunálními službami. A dnes? Po roce 1989 přišel obrovský rozmach trubičkářství. Podle údajů živnostenského úřadu v Hořicích v Podkrkonoší ve městě a v přilehlých obcích nyní vyrábí trubičky 25 soukromých podnikatelů. Všichni se uživí. Alespoň prozatím. Na několik míst jsme se zašli podívat. Zřejmě nejstarší pamětnicí a odborníkem přes trubičky je devětasedmdesátiletá paní F. Luštincová. Nyní peče už jenom pro vlastní potřebu podle receptu zděděného po předcích (mimochodem i v této rodině se prý tradovala pověst o získání receptu od francouzského vojáka, takže všechno mohlo být i jinak). „Dříve se pečením trubiček živila spousta rodin, recept si každý chránil jako tajemství, které se předávalo z rodičů na děti. Dneska se pustila do výroby spousta lidí, kteří předtím dělali úplně něco jiného — řezník, doktor, elektrikář, zaměstnanec Milety atd., začali vyrábět ve velkém strojově a trubičky už nejsou, jaké by měly být, není v nich, co tam patří. Hořičák pozná na první pohled dobrou trubičku — má mít trošku popraskaný povrch (ne hladký jako papír) a zlatohnědou barvu. Stala se velká chyba, že město dalo zadarmo světovou značku a že si nepohlídalo, aby se hořické trubičky nevyráběly všude (Kladno, Tábor, Č. Budějovice atd.). Dřív to bývalo výhradně tady v Hořicích …

(zdroj: Český ráj — Regionální týdeník Českého ráje a Podkrkonoší, roč. IV., č. 7, Vladimír Havrda, 1993)

ERBENOVY MILETÍNSKÉ MOTLITBIČKY

Článek z vlastivědné čítanky Pod Zvičinu č. 3/2008

Řekne-li se jméno Miletín, většině lidí se vybaví rodiště Karla Jaromíra Erbena, autora Kytice. Ale již druhou charakteristickou miletínskou pozoruhodností jsou Erbenovy miletínské modlitbičky, které zviditelňují toto městečko v kraji pod Zvičinou již od 19. století.

Perníky tvarované do různých figurek pomocí dřevěných forem se u Erbenů v Miletíně za doby, kdy se ještě počítalo na loty a libry, začaly vyrábět od roku 1820 v roubeném domku s přístavkem čp. 174. Dělal se tehdy oblíbený ,,glancák“, což je těsto polovinou z žitné a pšeničné mouky, které se vtlačovalo do dřevěných forem, poté vyklápělo na plech a peklo. Upečené figurky se natíraly barvami a leštily klihem.

V roce 1834 se výroba přesunula na náměstí do domu čp. 11, jenž byl zakoupen od J. Paczelta ze Zvičiny. Na počátku druhé poloviny 19. století se začal prosazovat perník zvaný ,,pumpernikl“, který byl z pšeničné mouky, opět se tvaroval pomocí dřevěných forem, vyklápěl a pekl. Zdobený byl polevou z cukru a bílku.

Dále se pak u nás dělal pro tehdy populární jarmarky, trhy, poutě a posvícení především zdobený perník (husaři, rejtaři, srdce, kohouti, koníci, podkovy pro štěstí apod.), pak různé druhy perníčků plněných, marcipány, turecký med a také klasický perník na strouhání, který byl žádán především v předvánočním období. Následně se začala vyrábět i měkká cukrařina. Byla postavena prostornější dílna a perníky byly rozváženy koňským potahem na různé akce do okolních míst.

Na nápad vyrábět modlitbičky (originální druh perníkového zboží) přišel v roce 1864 praděd mého otce Josef Erben (16.3.1802 - 28.2.1889) při pohledu na ženy vracející se z nedělní bohoslužby a v ruce svírají modlitební knížku. Její tvar jej inspiroval ke zhotovení medového perníku s oříškovou náplní, na němž je plátek z vaječných bílků a dalších komponentů a navrchu uprostřed cukrové polevy je půlka mandle. Se synem a následníkem řemesla Josefem ještě téhož roku nabízeli tuto novinku na vyhlášené miletínské pouti, konající se pravidelně koncem dubna. A protože jejich premiéra byla úspěšná, tak se tato perníková rarita, na které má až do dnešních dní rozhodující podíl poctivá ruční výroba, stala u Erbenů prestižním výrobkem.

Modlitbičky se staly specialitou, jež byla oceněna v roce 1894 na průmyslové a národopisné výstavě v Hradci Králové, roku 1903 na výstavě Českého severovýchodu v Hořicích a dále pak ještě v třicátých letech na výstavách v Nové Pace (1935), textilní a krajinské ve Dvoře Králové (1936), Trutnově a Jaroměři.

Výrobek byl dodáván nejen do Čech, ale i do Rakouska, Německa a Francie. Od roku 1913 jsou modlitbičky chráněny slovně ochrannou známkou. Na počátku dvacátého století za působení dalšího Josefa Erbena (12.6.1892 - 23.11.1953), jenž byl vyučen cukrář - perníkář, došlo v roce 1921 k přestavbě domu čp. 11, při níž byla zvětšena prodejna a přistavěny sklady a garáže. Bylo modernizováno strojní vybavení dílen a rozšířena výroba jak cukrářského, tak i perníkařského sortimentu a právě modlitbičky se staly vyhledávanou pochoutkou.

Na modlitbičkách si mimo jiných pochutnal i prezident T. G. Masaryk u příležitosti jeho návštěvy v Hořicích a Miletíně 1é. července roku 1926. Rovněž básník Jaroslav Seifert ve své knize Všechny krásy světa z roku 1959 na modlitbičky vzpomíná: ,,Miletínské modlitbičky? Jak by ne! Kupoval jsem je dětem na jičínském jarmarku…Byla to v kraji zamilovaná dětská pochoutka.“ Na jiném místě své knihy povzdechl: ,,Alespoň kdybych měl ty miletínské modlitbičky! Ale ani tuto devocionálií už v Miletíně nevyrábějí.“

K častému omezení výroby došlo v době protektorátu. Opakovala se zkušenost z první světové války, kdy mandle byly nedosažitelné a byly nahrazeny křížkem z cukru. I v poválečné době padl na živnost rodiny Erbenů stín na dlouhých 42 let přetrhal rodovou tradici. Po únorovém převratu v r. 1948 následovalo roku 1949 znárodnění a vystěhování rodiny z domu čp. 11 na náměstí. Noví výrobci v rozmezí let 1949 - 1991 pod názvy nejdříve Pardubický perník, n. p. Hradec Králové, později Jednota, s. d., Hořice a nakonec Východočeské pekárny a cukrárny Pardubice však již tradiční modlitbičky nevyráběli zejména kvůli jejich názvu tíhnoucímu ke křesťanství. Pouze občas v čase miletínské pouti rozšířili svůj sortiment o napodobeninu, kterou prodávali pod názvem Miletínky.

Výroba byla navrácena původním majitelům zpět v roce 1991 a od tohoto roku až do současnosti zde působí firma Erben, s. r. o., která produkuje jak cukrářské výrobky pro vlastní prodejnu v objektu, tak i sortiment perníkářského zboží včetně stále oblíbených modlitbiček, jež se stávají svého druhu ojedinělým a žádaným suvenýrem z Podkrkonoší. Kromě vlastní prodejny v Miletíně zásobuje firma svými výrobky i další obchodníky v Královehradeckém, Libereckém a Středočeském kraji. Synové Karel i Jaroslav, šest generace Erbenů, jsou vyučení cukráři (Nová Paka), a tak věříme, že se cukrařina i perníkařina v rodě udrží i v budoucích časech.

Rodinné vzpomínky zachytil

prosinci 2007 nejen pro své

následovníky

Karel Erben

miletínský cukrář a perníkář

Malinové Holovouské jablko

Holovouský malináč byl hojně zastoupen ve starých sadech, avšak v nových výsadbách se u nás již nerozšiřuje. O obnovu sadu tohoto druhu jabloní přímo na holovouské návsi se nyní vede mezi místními zastupiteli a občany diskuze.

Pomologická příručka charakterizuje Holovouský malináč takto:
Koruna tohoto stromu je velká, vysoce kulovitá, později převislá, růst je bujný a i později zůstává silnější. Plody jsou střední velikosti, kulovité až ploše kulovité, téměř oblé nebo jen nepatrně oble žebernaté, u některých plodů je vyznačen ostrý šev. Typickým znakem je zdužnatělý svalec, který porušuje zaoblení na stopečné části. Slupka je hladká, lesklá, mastná. Citrónová žluť jako základní barva je překrytá na větší části plodu červeně, líčko je karmínově červené, výrazně žíhané. Dužina je smetanově bílá, pod slupkou narůžovělá, křehká, příjemně voňavá. Výborná chuť je sladce navinulá s výraznou malinovou příchutí.

Sklízí se koncem září až začátkem října. Konzumně dozrává koncem října a vydrží do Vánoc. Plodnost se dostavuje pozdě a je střídavá. Strupovitostí i padlím trpí málo. Je to odrůda vhodná jen pro kmenné tvary.